Hudební skladatelé

klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos; geniální hudebník, který za svého života složil 626 děl světského i duchovního charakteru – opery, symfonie, koncerty, komorní hudbu, mše a chorály.

Ve svém dětství koncertoval po celé Evropě. Poté, co opustil pozici dvorního skladatele v Salzburgu, nenalezl již přes svou proslulost stálé placené místo pro zajištění existence své rodiny. Nechtěl sloužit jako lokaj aristokratické společnosti a přál si zůstat svobodným umělcem. Mezi jeho nejproslulejší díla se řadí opery Figarova svatba a Don Giovanni a jeho poslední monumentální, i když nedokončený opus, zádušní mše Requiem d moll (KV 626).

První kontakt nesmrtelného hudebního velikána s českými zeměmi však nesouvisí s českou metropolí, ale s prostorem moravským – s městy Brnem a Olomoucí. Na podzim roku 1767 měl jedenáctiletý Wolfgang vystupovat u vídeňského dvora u příležitosti svatby arcivévodkyně Marie Josefy s neapolským králem (Mozart a jeho starší sestra Anna Marie vystupovali před císařovnou Marií Terezií a její rodinou již v roce 1762 a vzbudili veliký zájem). Město však zachvátila epidemie neštovic, které podlehla i sama nevěsta, a Leopold Mozart se rozhodl z Vídně narychlo odcestovat. Za nejvhodnější azyl zvolil moravskou metropoli Brno. Mozartovi odjeli z Vídně 23. října a po příjezdu do Brna byli přijati moravským zemským hejtmanem, hrabětem Franzem Antonem Schrattenbachem. Leopold Mozart při této příležitosti sjednal vystoupení svého syna v Brně. Následně je však odložil, protože u Wolfganga propukly obávané neštovice. Rodina pokračovala do Olomouce – Leopold se rozhodl využít pozvání svého přítele, olomouckého kapitulního děkana hraběte Leopolda Antonína Podštatského z Prusinovic (1717 – 1776), který zajistil nemocnému chlapci lékařskou péči. V Olomouci složil Mozart svou 6. symfonii F dur KV 43, nazvanou Olomoucká. Zpět do Brna se rodina vydala 23. prosince. Přijeli na Štědrý den a ubytovali se u hraběte Schrattenbacha na dnešní Kobližné ulici. Dne 30. prosince 1767 se uskutečnil i dohodnutý koncert, na němž vystoupil Mozart i jeho sestra. Koncert se uskutečnil v Divadle Reduta – tehdy nazývaném Městský dům Taverna – na Zelném trhu. Tato budova bývá považována za nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě. Obě děti doprovázel se svým orchestrem věžních a městských hudebníků kapelník Johann Abraham Fischer, který v Brně působil v letech 1765 – 1802.

Pražské publikum mělo možnost setkat se s operním žánrem již od dvacátých letech 18. století, kdy hrabě František Antonín Špork inicioval provádění barokních oper a zpívaných frašek v dřevěné budově v sousedství svého paláce. V roce 1738 bylo vybudováno dřevěné divadlo v Kotcích na Starém Městě, které bylo majetkem obce a bylo pronajímáno jednotlivým divadelním společnostem. Význam divadla v Kotcích vrcholil v sedmdesátých letech, kdy byly operním ředitelem Josefem Bustellim prosazovány vedle tradičních italských děl německé singspiely a později i české zpěvohry. Nejvýznamnější byla provedení oper Josefa Myslivečka, Jana Antonína Koželuha a Antonia Salieriho. Po smrti Bustelliho se iniciativy ujímá hrabě František Antonín Nostic, který si divadlo v Kotcích najal. Posledním ředitelem divadla se stává Karel Wahr, který zde v roce 1782 provádí Mozartovu operu Únos ze Serailu. Hrabě Nostic již od roku 1781 začal realizovat stavbu nového divadla, které by v sobě spojilo domácí šlechtické divadlo a veřejnou scénu a povzneslo by německý kulturní život v Praze. Současně však vyjádřil přání, aby budova sloužila všem bez rozdílu národnosti a jazyka. Tak vzniklo Hraběcí nosticovské národní divadlo, zvané krátce Nosticovo divadlo – později Stavovské divadlo. Klasicistní budova navržená Antonínem Hafeneckerem byla dokončena v roce 1783 a stala se nejcharakterističtější památkou své doby.  Mezitím, v roce 1781, zahájila v Thunovském paláci na Malé straně činnost italská operní společnost Pasquale Bondiniho. Její úspěchy zakrátko zastínily Wahrovu společnost. Tu rozpustil hrabě Nostic v roce 1784. Současně pronajal nové divadlo Bondinimu, který tam působil do roku 1788 – tedy v době Mozartova pražského úspěchu. V této době dosáhla nosticovská opera nebývale vysoké úrovně, na níž měli významnou zásluhu i čeští kapelníci Josef Štrobach a Václav Josef Praupner

V Praze byl Mozart přijat velice vřele, na jeho počest byl pořádán ples, skladatel byl čestným hostem mnoha společenských akcí. Dne 17. ledna řídil provedení Figarovy svatby v Nosticově divadle – operu nastudovala operní společnost Pasquale Bondiniho, představení bylo opakováno ještě 20. ledna. Vedle toho, jako dík za projevené uznání, uspořádal Mozart 19. ledna v Nosticově divadle hudební akademii, kde byla poprvé provedena jeho Symfonie D dur (KV 504) od té doby zvaná Pražská. Také vystoupil na dvou klavírních recitálech a koncertoval a improvizoval při mnoha dalších společenských příležitostech. Pro večerní ples u hraběte Jana Pachty z Rájova, jednoho ze svých hostitelů, napsal při svém pobytu v Praze Šest německých tanců. Mozart opustil Prahu koncem února se závazkem složit pro Prahu novou operu, která by zahájila novou sezónu Nosticova divadla.

Na druhou návštěvu Prahy se Mozart vypravil v srpnu téhož roku. Tato cesta posloužila jako námět pro novelu Eduarda Mörikeho „Mozartova cesta do Prahy“. Mozart s sebou přiváží nedokončenou partituru slíbené opery – Dona Giovanniho (KV 527). Tentokrát měl připravovanou premiéru sám nazkoušet – proto byl jeho druhý pražský pobyt spíše pracovního rázu. Mozart Dona Giovanniho osobně nastudoval se sólisty i s orchestrem. O jeho velkém zájmu na dokonalém provedení a úspěšnosti díla svědčí i skutečnost, že během zkoušek celou operu opravoval, škrtal a dokomponovával. Na jeho popud přicestoval do Prahy i autor libreta, básník Lorenzo da Ponte, který se rovněž aktivně účastnil zkoušek. Mozart zasahoval i do režie představení. Představení se však nepodařilo nastudovat v termínu, proto byla premiéra odložena a v určený den 14. října byla provedena Figarova svatba, opět za řízení autora. Premiéra Dona Giovanniho se uskutečnila 29. října a dočkala se mimořádného úspěchu. Do Mozartova odjezdu z Prahy 16. listopadu byla mnohokrát reprízována a ještě dlouho poté se velmi často hrála.

Volné chvíle svého druhého pražského pobytu trávil Mozart v úzkém kruhu svých českých přátel, k nimž patřil např. skladatel a varhaník Jan Křtitel Kuchař (1751 – 1829), který vypracoval klavírní výtah Figarovy svatby, Dona Giovanniho a některých dalších oper, dále František Xaver Němeček (1766 – 1849), pozdější autor vůbec první mozartovské monografie, a především skladatel a pedagog František Xaver Dušek (1731 – 1799) a jeho manželka, zpěvačka Josefina Dušková – Hampacherová  (1754 – 1824). Letní sídlo manželů Duškových, Bertramka, se stalo místem, které Mozartovi poskytovalo klid potřebný k jeho práci.

Mozartova třetí a čtvrtá návštěva Prahy se uskutečnila v roce 1789, kdy doprovázel knížete Lichnowského do Berlína.  Cestou tam i zpět učinili dvoudenní zastávku v Praze, kde Mozart navštívil své přátele. Poslední cestu do Prahy učinil Mozart o dva roky později. V červenci roku 1791 si u něj čeští stavové objednali slavnostní operu pro oslavu korunovace císaře Leopolda II. českým králem. Mozart přijel do Prahy v srpnu, nemocen a vyčerpán – zbývaly mu sotva tři měsíce života. Opera „La clemenza di Tito“, kterou Mozart zkomponoval víceméně z finančních důvodů, se nedočkala výrazného úspěchu. Její premiéra 6. září v Nosticově divadle zapadla mezi množstvím slavnostních akcí, jimiž byla Praha v době korunovace zahlcena. Neúspěch opery se autora výrazně nedotkl – v této době byl již těžce nemocen a svou pozornost směřoval k tvorbě Requiem a k jiné opeře – Kouzelné flétně, jejíž premiéra se měla odehrát 30. září ve Vídni. Mozart opouštěl Prahu v polovině září, aby se do města, v němž zažil největší slávu a úspěch svého dospělého věku, již nikdy nevrátil. Náklonnost k Mozartovi a obliba jeho hudby však v Praze a v českých zemích zůstala nastálo.